1. Spadnout po hlavě

30. prosince 2011 v 14:10 | Illian |  Bouře a led
Spadnout po hlavě
.
Sněhové vločky se jí nalepily na brýle a ona je roztržitě setřela. Byla jí zima, ale nadávala sama sobě. Nechat ve škole peněženku, to se může stát snad opravdu jenom jí. Povzdechla si. Stejně je to už jenom kousek a pak pojede domů. Znovu si povzdechla. Domů…
Další poryv větru s sebou přinesl ledové krystalky a díky tomu se roztřásla zimou.
Kdyby aspoň nebylo tak pozdě!
Pomyslela si a přidala do kroku.

Konečně! Vysoká šedivá budova se před ní vynořila skoro jako nějaký duch. Vyběhla po schodech až k hlavním dveřím a v duchu si promítala co nejkratší cestu do učebny IT. Peněženku nechala vedle počítače, nebo si to alespoň myslela. Už chtěla otevřít vchodové dveře, když se zarazila. Otočila se a přimhouřenýma očima zkoumala sněhovou vánici před sebou. Zdálo se jí to, nebo opravdu něco zaslechla? Znělo to strašidelně. Zatřásla hlavou, až se jí vlasy rozlétly na všechny strany. Už blouzní. Znovu se otočila ke dveřím a rukou se dotkla kliky.
Ne! To se mi nezdá!
Křičelo na ni podvědomí při další ráně. Muselo to vycházet odněkud... odkud to jenom jde? Přemýšlela a zcela nelogicky, vůči svému pudu sebezáchovy, sešla ze schodů. Vydala se za podivnými ránami, snad jenom z čiré zvědavosti.
Jen co však zabočila za roh, ztuhnula. Šokem se nemohla pohnout a jediné, na co se dokázala soustředit, byl výjev přímo před ní.
To není možné…tohle přeci není možné!
Opakovala si němě a očima bloudila po zasněžené ulici. Dva muži. Dva muži a oni jednoduše bojovali. Četla o tom, viděla to ve filmech, ale teď…nemohla tomu uvěřit. Prostě nemohla. Vždyť je to nemožné! Nemohou mít kouzelnické hůlky, nemohou! To se přeci vymyká zdravému rozumu!
Ať už se to vymykalo zdravému rozumu, nebo ne, kouzla po sobě vrhali s takovou razancí, že se odloupl kus omítky nad její hlavou. Přikrčila se, ale nespustila z nich zrak. Jeden, ten menší, zrovna něco zahulákal, ale sotva mu rozuměla. Ovšem, když z jeho hůlky vytryskl nafialovělý paprsek kouzla, druhým kouzelníkem to smýklo skoro až k ní.
Zalapala po dechu a ruce si dala přes rty. Tohle bylo šílené.
Kouzelník, ani ne pět metrů od ní, se zaklením vstal a blonďaté vlasy si prohrábl rukou, aby z nich dostal sníh. Nevšiml si jí. Ani jeden. Děkovala Bohu, že si vzala bílou bundu a ve všem tom sněhu tak nebyla téměř vidět. Tedy…to předpokládala.
Jakmile se totiž setkala jejich další kouzla, celou ulici ozářil výbuch. Nádherná modravá záře pohltila každý dům, lampu, kámen…Byla jako deka, co halí své děti do teplých záhybů. Poslední co cítila, byl jen tupý náraz na chodník.
.
Nakrčila obočí. Něco bylo špatně. Její tělo nereagovalo tak, jak by mělo. Zamračila se, ale…ale ten neodbytný pocit byl prostě stále na svém místě. Pomalu otevřela oči a mhouřila je do ostrého světla. Hlava se jí kupodivu nemotala, a když se posadila, tak se taky neporoučela k zemi, jako nějaká filmová rádoby-hrdinka. Uvědomila si, že zírá na umě vyřezávaný strop, který rozhodně nepatřil žádné nemocnici, natož k nim domů.
"Kde to…?" začala, ale zvuk pokládaného porcelánu ji polekal. Podívala se směrem, odkud cinkot zaslechla a stěží se jí podařilo udržet čelist na svém místě.
"Netvařte se, jako byste na zahradě spatřila maďarského trnoocasého. Ano jsem to já a ano, ta ukecaná Rowlingová psala částečně pravdu. A ještě jednou ano, jste u mě doma. Vítejte na Malfoy Manor."
Mrkala. Mrkala jako o život, aby se přesvědčila, jestli se jí to přece jenom nezdá.
"Nějaké otázky?" zeptal se jízlivě a kočičím pohybem se narovnal.
Takovéhle pohyby snad musí umět jenom aristokracie! Nikdo jiný se takhle nehýbe. Nikdo!
Přemýšlela v duchu a fakt, že se nachází v kouzelnickém sídle, bývalého - A vůbec! Bývalého? Nebo současného? - smrtijeda jí kupodivu nijak moc nepřekvapoval. Zbystřila, když se její myšlenky zatoulaly k Voldemortovy.
"Jste pořád Voldemortovým…" začala zvědavě, ale větu nedokončila, když jí skočil do řeči.
"Ne, nejsem. Ta kreatura je mrtvá. Věhlasný Potter se o to zasloužil. Alespoň něco byla v těch příšerných blábolech pravda."
"Nerozumím vám."
"Rita Holoubková je pseudonym Rowlingové. Dost egocentrické a divím se, že o sobě nenapsala víc. Mohla si připsat spousty zásluh, ale to očividně udělá až ve svém životopise."
Poslední slovo vyplivl se záští sobě vlastní a několika kroky se k ní přiblížil na vzdálenost sotva jednoho metru. Lekla se.
"Děje se něco?"
"Kolik vám je let? Slečno?"
"Berenika. A když už se musíte ptát na věk, tak mi je čtrnáct, proč?"
"Č…čtrnáct?"
Poprvé v životě viděla Luciuse Malfoye a hned se jí ho povedlo vyvést z míry. Okamžitě zahnala neřestnou myšlenku o jeho roztomilé zmatenosti a rozhodně přikývla.
"Tak to je opravdu zvláštní."
"Co je zvláštní?"
Vzal něco ze stolu a s kovovým zachrastěním jí podal malé zrcátko. Zrcátko, které se okamžitě poroučelo k zemi, jakmile o něj zavadila pohledem. Zrcátko, které se rozlétlo na tisíce střepů.
"Tohle nosí smůlu, ne?" uchechtl se škodolibě.
"Já vypadám…vypadám…"
"Na pětadvacet?"
"Ale…to není možné! Co jste mi udělal?" vyhrkla zmatená a očima těkala po svém těle. Bylo starší. Ona byla starší. Její vlasy, dříve sahající po ramena, se teď povalovaly po celé peřině. Jak je možné, že si toho nevšimla? Taky byla vyšší…jak podivné. Všechno bylo tak podivné! A ona do toho spadla přímo po hlavě. Třeba má halucinace… nebo taky ne, ale není to nějak moc… rychlé? Moc věcí najednou…moc…
"Neudělal jsem nic! Můžete za to vy, stejně jako za ta pouta!" přerušil proud jejích myšlenek jistý světlovlasý aristokrat.
"Pouta?"
Prudce zvedl ruku a zamával jí s ní před očima.
Být tohle ve filmu, kamera by právě zabírala, jak padám k zemi v mdlobách!
Pomyslela si šokovaně a sledovala lesklý kov od jeho zápěstí až ke svému.
"Ale já za to nemůžu!"
"Jistě, jak byste taky mohla?!"
"To byl sarkasmus?"
"Ne."
"Vážně jsem nic neudělala!"
"Jistě, ale váš magický potenciál je nestabilní sám od sebe, že?"
"Můj co?" nechápala a ve snaze s ním mluvit z očí do očí se postavila. Jenom na chvíli zavrávorala a už přemýšlela, jestli by ji zachytil, kdyby spadla.
"Magický potenciál. Jistě nechcete, abych vám to hláskoval, že?"
"Ale já jsem mudla," objasnila mu s jistotou sobě vlastní.
"Jste mudla asi tak, jako jsem já Rovena z Havraspáru."
Zamračila se. Byl snad ještě arogantnější než v knihách.
"Ale abych vám to dokázal," ucedil rezignovaně "Tady."
Napřáhl ruku a podal jí jeho vlastní hůlku.
"Nechcete doufám, abych s ní mávala, že ne?" zeptala se s dobře potlačeným úsměvem, protože Lucius Malfoy se vztekal. Jako malý kluk, kterému vzali oblíbenou hračku!
"Ne, vypíchněte mi s ní oko!" zavrčel skoro smyslů zbavený a ona měla obrovskou chuť ho tou hůlkou alespoň praštit po hlavě. Chvíli se přeměřovali pohledy, ale nakonec hůlkou nazdařbůh mávla.
Chyba! Chyba! Neměla jsem to dělat!
Křičela na sebe v duchu, když se celé okno rozlétlo na milion střepů a vydalo se jim v ústrety. Lucius neměl šanci vytrhnout jí hůlku a stihnout tak vykouzlit štít, ale kupodivu to nebylo nutné. Střepy se vsákly do mléčně bílého obalu, který se kolem nich vytvořil.
"Co to je?" vyjekla vyděšeně, vědoma si skutečnosti, že to musela způsobit ona.
"Tohle je ten váš neexistující nestabilní magický potenciál."
Neexistující nestabilní magický potenciál? Kam na takovéhle věci chodí? Zní to hůř než z nějakého brakového románu pro poblázněné puberťačky.
V duchu se ušklíbla a po očku sledovala jak se mléčný obal vytratil i se střepy. Pak si najednou na něco vzpomněla.
"Kdo byl ten druhý?"
"Druhý kdo?"
"Se kterým jste bojoval, či co to bylo."
"Přátelská výměna názorů?" navrhl jízlivě, ale pak potřásl hlavou, jako by přesvědčoval sám sebe, že jí to může říct "Ronald Weasley*."
"Ron? Proč? Co jste provedl?" vypálila okamžitě a přimhouřila zkoumavě oči.
"Proč bych měl té rezavé hlavě hned něco udělat?" ohradil se dotčeně a prudce se posadil do křesla. Svou chybu si uvědomil v okamžiku, kdy mu přistála na klíně.**
Ztuhnula. Levá ruka jí bolela jako čert a navíc mu byla tak blízko, že slyšela jeho přerývavý dech. "Nechcete ze mě slézt, slečno Bereniko?" odsekával nasupeně a mnul si pravou ruku.
"Tohle je tak strašně…"
"Vtipné?" napověděl jí "Iracionální? Neskutečné?"
"Pitomé! Málem jste mi vykloubil zápěstí."
"Och, omlouvám se."
Vyslovil to tak, jako by ho spíše mrzelo, že jí ho rovnou neutrhl.
"Omluva se nepřijímá," odsekla a žasla sama nad sebou. Takhle se přeci nechová!. "Ale bylo by vám to prominuto, kdyby se vaše aristokratická ješitnost konečně uráčila sundat ta pouta."
"Nejde to," oznámil jí, jako by se nechumelilo a ona se zmohla jen na nevěřícné: "Cože?!"
"Jednoduše to nejde. Snažil jsem se to sundat všemi možnými magickými způsoby, které mě napadly a dokonce i mudlovskými," u posledního slova se trochu zarazil a vyslovil ho značně znechuceným tónem. "Jediné co jsem nezkoušel je…amputace."
Tentokrát bylo poslední slovo vysloveno téměř s láskou.
"Tak na to urychleně zapomeňte!" varovala ho a se zamyšlením přejela po chladném kovu na zápěstí. Skutečnost, že mu stále sedí na klíně jaksi oba dva ignorovali.
"Přeci musí existovat způsob jak to sundat. Navíc…jak se to vůbec stalo? Proč se vytvořila tahle pouta?"
Ke konci už skoro šeptala. Celá tahle situace byla tak vysilující, tak únavná…chtělo se jí spát.
"Co to děláte?" zeptal se prudce, když začala usínat.
"Jsem unavená," zamumlala a pohledem hledala peřiny, ve kterých se probudila.
"Na to zapomeňte. Musím do knihovny. Třeba tam bude odpověď."
"Hmm…zkoušel jste šroubovák?" zeptala se a už zase měla zavřené oči.
"Jistě! Accio kupodivu ovládám, tak můžu přivolávat tak hloupé předměty jako je šroubovák!"
Hehe, Lucius Malfoy řekl šroubovák.
Pomyslela si pobaveně a snažila se nepozastavovat nad tím, proč jí to vlastně přijde vtipné.
"Vstávat!" okřikl ji a z ruky jí vytrhl hůlku. Kdo ví proč, to udělal až teď.
"Můžete být tak laskavá a soustředit se?!" zasyčel, když s ní jeho očividný rozkaz ani nehnul.
"Ale jistě..." zamumlala a navzdory únavě se opravdu pokusila začít myslet na jejich prekérní situaci.
Cvak.
A pouta byla dole.
"No vida, že to jde," zamumlal spokojeně Malfoy, spíš sám pro sebe, než pro někoho jiného, ale pak se nepřirozeně napnu.
"Udělala jste to bez hůlky," oznámil jí lehce překvapeně, ale ona ho už nevnímala. Hlavou se opírala o jeho rameno a spokojeně se potulovala po říši snů. A že to vůbec byly zvláštní sny.
.
Šla dlouhou chodbou. Po stěnách byly obrazy, ale ať se snažila sebevíc, nemohla přijít na to, co na nich vlastně je. Děsily ji…to věděla určitě.
Zabočila doprava. Proč? Proč to udělala? Jakoby cítila povědomou vůni. Tak jemnou, omamnou, vtíravou...byla jako on. Byla jeho!
Věděla to. Viděla ho přeci před sebou. Temnou postavu. S cylindrem a smokingem.
Pak váza vedle ní vybuchla. Ignorovala to. Nebo to spíše přijala jako všední skutečnost.
Udělala několik dalších kroků. Všechny věci kolem ní se rozpadaly v prach a podlaha se začala pokrývat něčím lepkavým. Zastavila se jenom na chvíli. Na malou chvíli, díky níž si uvědomila, že se brodí po kotníky v krvi.
"Ne..." zašeptala bolestně.
"NE!" vykřikla při dalším kroku.
Dala se na útěk. Pryč. Pryč od explodujících věcí, pryč od krve, pryč od všeho strašidelného. Stačil už jenom kousek a.... vběhla mu do náruče! Sevřel ji. Cítila to! Musela to být pravda. Musela...
.

* Já zrzavou hlavu nikdy neměla moc ráda...pardon. :)
** K otázce, jak je možné, že seděl metr od ní a pak stačilo zatáhnout a spadla mu na klín - nepředstavujte si typická policejní pouta, ale ta, co mají ten řetízek delší, jako třeba…v Death Note (víte, co mám na mysli?)
.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Berenika Berenika | E-mail | Web | 30. prosince 2011 v 14:47 | Reagovat

Lucius Malfoy a šroubovák :-D
Ale popořadě xD Už na začátku jsi mě odhadla. Já bych ty brýle zašpinila i kdyby nesněžilo. Vždy na nich něco musím mít. Šmouhy, sněhové vločky... Jednou se mi po sklech procházela beruška, když jsem měla brýle na nose :-D
Při další dohadování, zda jsem mudla nebo ne jsem neodolala a představila si, jak by - podobně jako ve třetím ročníku bubák/Severus v šatech Nevillovy babičky - jak by vypadal Lucius v šatech Roweny z Havraspáru :-D Ale rozhodně by mu to slušelo!

Já si tu povídku zkrátka zamilovala.. Ehmm... Když v ní jsem, tak to ani jinak nešlo xD

2 Illian Illian | Web | 30. prosince 2011 v 14:51 | Reagovat

[1]: No jo, šroubovák :-D Já to prostě musela udělat! Bylo to silnější než já.
Jinak Lucius v šatech Roweny...:D :D Ó Merline! :D
Každopádně, jsem vážně ráda, že se ti líbí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Povídky nebyly napsány za účelem dosažení zisku, všechny postavy i svět, ve kterém se příběhy odehrávají patří výhradně a jedině J.K.Rowlingové a já bych jí tímto ráda poděkovala za stvoření něčeho tak úžasného, co ponouká naši fantazii. (vše ostatní mimo kánon je vlastnictví autorů povídek a ničí jiné, proto platí zákaz jakéhokoli kopírování).
xxx